IV. Heslant
Všichni vstali brzo. Moc se těšili na město. Marlen byla v tak velkém městě poprvé, Erunis, Eruvan a Susan se nemohly dočkat, až se řádně umyjí a Ofeila s Miremel měly před sebou vidinu piva už od včerejšího rána. I Safaris vypadal nezvykle rozrušeně. Dojedli prase a vydali se k vnitřním branám Heslantu. Byli u nich skoro první, z dálky viděli, jak se brány otevírají, a do města se šine pár nejčilejších kupců.
Ve vstupu do města jim nikdo nebránil, vypadalo to, že vše bude v pořádku, až do chvíle, kdy vlezli do prvního pajzlu, který uviděli. Trpaslice si objednaly pivo, ostatní jen nějakou vodu, Safaris víno, ale pak neprozřetelně oslovil hostinského „příšerou škaredou špinavou“ a byl (škaredým a špinavým) vyhozen ven na ulici. Vzal si z toho ponaučení, že né každé nehezké stvoření je tak blbé, že si nechá líbit, když se do něj někdo naváží.
U kašny si dali rozchod s tím, že se tam večer sejdou. Miremel a Ofeila vyrazily do knihovny, aby se mrkly, jak jsou na tom lidská města s trpasličími spisy. Zbytek družiny jen tak bloumal ulicemi města.
Když se večer sešli u kašny, vypadaly obě hobitky a Erunis nepoznání – koupily si nové šaty. Safaris všechny velkoryse pozval na večeři do hostince na náměstí. Přisedli si ke stolu obsazeného dvěma cizinci. Erunis a Susan se s nimi daly do řeči. Jeden z cizinců – nějaký radní, nebo co, usnul opilý na záchodě a druhý, oblouzen krásnou Susan pozval všechny k sobě do bytu, aby u něj přenocovali. Po cestě vyšlo najevo, že je dotyčný velitelem jisté vojenské jednotky, která přitáhla do města nedávno posilnit městskou gardu. Všichni šli směrem k armádní budově. Miremel a Ofeila byly ve velice dobré náladě, Safaris, který si dal, jako obvykle vodu, vedl opilou Marlen.
Seržant je vedl do druhého patra. Chvíli si s nimi povídal a pak upadl pod stůl, kde zůstal ležet a chrápaje usnul. Safaris za pomoci trpaslic uložili Marlen na pohovku a dali se do prohlížení příbytku. V tom, jelikož udělali poměrně veliký randál, se ozvalo zaklepání na dveře. Susan bezmyšlenkovitě řekla „Dále!“ a dveře se otevřely. Stáli v nich dva vojáčci. Naštěstí duchapřítomná Susan se ujala slova a vojáky uklidnila, že se nic neděje a že je vše v pořádku. Vojáci se opravdu zdáli přesvědčení a odešli. Ofeila s Miremel se rozhodly zdekovat. Strhla se menší hádka. Pak rozjařené trpaslice opustily byteček. Ve chvíli, kdy se k nim chtěla připojit Susan, se dveře bez vyzvání otevřely a dovnitř vpadli dva muži ve stejnokroji. Tentokrát žádní mlaďoši, ale rovnou stráž budovy.
„Co tu pohledáváte?“ zvolal první z nich a jeho pohled sklouzl na velitele ležícího pod stolem.
„My tu jen…“ ale Susan nestihla doříct, co jen to dělají, protože se k ní jeden ze strážců vrhnul a cestou tasil meč. Susan se kolem něj mihla a jako šipka utíkala ven. Vevnitř se strhla ještě zoufalá bitka, jak se Safaris, Erunis a Eruvan snažili probít ven. Bohužel to oba strážní odnesli se škaredými ranami a tři zoufalci vyběhli z budovy těsně před tím, než se strhl poplach.
„To bylo těsné,“ zašeptal Safaris, když se setkali ve stínu kašny se Susan a trpaslicemi.
„Jo, to bylo.“ Přitakala Erunis.
„A kde máte tu, Marlen?“ zeptala se nevinně Ofeila. Všem se zatajil dech, protože jim došlo, že Marlen nejspíš ještě leží na pohovce v seržantově pokoji.
„Co budeme dělat?“ ptala se Ofeila a z jejího hlasu bylo poznat, že nemá tušení, co dál.
„Ráno je moudřejší večera“ usoudil Safaris a celá družina se vydala k hostinci, ve kterém večeřeli. Snad zde najdou ubytování.
Ráno se vydali ke kašně, ale po Marlen ani vidu, ani slechu. Rozhodli se nemeškat – navštíví radnici, tam určitě bude někdo vědět, kde Marlen je, případně co mohou podniknout pro její vysvobození.
Marlen se vzbudila, promnula si oči a podívala se do stropu, který byl kamenný, špinavý a studený. V krku měla sucho, hlava se jí ještě trochu motala a marně vzpomínala, jak se ocitla… „Kde to jsem?“ zeptala se jen jakoby pro sebe.
Někdo vedle ní se nehorázně rozchechtal: „Mno to mě podržte! Vono se to optává, kade že to je? Chachá…“
Marlen trhla hlavou za zvukem a uviděla chechtajícího se, ale velice nebezpečně vypadajícího muže… ne, muže ne, to snad… „Trpaslík…“ vydechla a podívala se pořádně.
Vedle trpaslíka tu byl ještě jeden zástupce podzemního národa. Ale ten vypadal mnohem přívětivěji. Možná to bylo tím, že se na ni chápavě usmál: „Poprvé ve městě, co?“ a ani nečekal nějakou odpověď. „Holka, jsi ve vězení. A to dokonce ve vězení, které je pro zvlášť nebezpečné jedince, kteří půjdou v nejbližší době popravit.“ Pak se odmlčel a to poskytlo Marlen čas na to, aby si celu prohlédla celou. Všimla si ještě jednoho muže, spíš mladíka, který působil velice sympaticky, leč trošku namyšlený, který vypadal, že ji vůbec nevzal na vědomí. Z neznámého důvodu ji to rozčílilo.
Po chvíli se za dveřmi ozvaly kroky, otevřela se špehýrka u země a dovnitř se vsunul tác a na něm čtyři misky s obsahem nápadně připomínající koňský trus.
V cestě radnicí jim kupodivu nikdo nebránil, takže se dostali až do kanceláře Kancléře. Tam, za velkým stolem seděl tlustý, upocený chlápek. Ano, Kancléř.
„Co to…?“ začal rozzlobeně, když viděl vcházet podivnou skupinku, ale nebylo mu již umožněno pokračovat, neboť slovo převzala Susan.
„Kde je Marlen?“ Susan se zeptala tvrdě a s výhružným pohledem došla až do těsné Kancléřovy blízkosti. Safaris jen zavřel pusu a obrátil oči v sloup, ale Susanina diplomacie se zdála býti účinou. Kancléř zamrkal a pak úlisným a rádoby přátelským hlasem začal mlžit.
„O kom to mluvíte, slečno? To musí být nějaký omyl…tady nikdo takový není.“
„Tak omyl…“ Zahřměla Ofeila, taky přišla blíže a významně se opřela o toporo své sekery.
„Kancléř se přikrčil a začal se vyptávat o koho jakože jde, ale že se jistě mýlí, že by nikomu nezkřivil vlásek na hlavě a tak všelijak podobně, až to Ofeila neunesla a střelila Kancléřovi jednu dobře mířenou facku. Pobledlý a vyděšený Kancléř omdlel, a když se probudil, chvíli plácal zase nesmysly, ale umoudřil se a když viděl, že se Ofeila chystá k další ráně, poslušně vyklopil, že by mohla být ve vězení a popsal jim cestu. Ofeila mu nakonec tu facku přeci jen dala, Susan pobrala nějaké měšce s penězi a vydali se za Marlen.
Cesta jim zabrala docela dost času, stihli totiž potkat nějaké strážné, kteří jim byli velmi užiteční - sice ne dobrovolně, ale po domluvě od Ofeily a Miremel si od nich Safaris vzal klíče od cel.
Marlen už měla pořádný hlad, ale neodvažovala se ochutnat tu věc, kterou dostali. Po chvíli se venku, na dvoře, ozval nějaký hluk. Sympaťák se zaposlouchal, po chvíli se zvedl ze svého lůžka, sáhl pod svůj krásný plášť, něco vytáhl, přistoupil ke dveřím, ve chvíli, kdy se ozvalo malé cvaknutí, se otočil, kývl jim na rozloučenou, otevřel dveře a odešel. Marlen na nic nečekala, vyběhla za ním, ale po chlápkovi ani vidu, ani slechu. Vydala se proto směrem, kde tušila nějaký východ.
Pokračovali. Sestoupili do nižšího patra, ale zarazili se, tady už nebyly cely zamřížované, byly zavřené na pevné, dřevěné dveře…a těch dveří tam bylo spousta….
„Ve které může být?“ zeptala se zoufale Erunis, když v tom se v chodbě proti nim objevila silueta nějaké dívky.
„Marlen!“ zavolal Safaris rozradostněně a rozevřel náruč, aby ji objal.
„Padáme!“ Houkla jen Marlen a rozeběhla se směrem k nim, ignorujíc Safarise. Měla k tomu dobrý důvod. Zaslechla za svými zády cinkot mečů…
Rychle proběhli zpět o patro nahoru a vyběhli ven, na nádvoří. Stihli ještě zahlédnout několik černých stínů, jak doslova přelétají přes zeď, která vedla někam do hlouby města. Tato cesta však byla pro ně nemyslitelná, zeď měla dobrých pět metrů, proto se rozeběhli na druhou stranu, směrem k radniční budově. Jako šipky proběhli skrz ni, vyběhli na ulici a slyšeli ještě, jak se na nádvoří rozezněl poplašný zvon. Safaris běžel v čele a instinktivně je vedl do knihovny.