II. Družina
„Uff, to bylo těsný, Ofi.“ Konstatovala Miremel mezi kašláním.
„Jo, to bylo. Kolik jsi jich zabila?“
„Tři.“ Odpověděla Miremel.
„Cha, já čtyři! Takže jsem to dorovnala, že?“
„Jo, už to tak vypadá…
„Dovolte, abych se představil a poděkoval vám za naši záchranu, ehm, dámy…“ Trpaslice se otočily po hlasu a uviděly elfa, jak se k nim blíží, následován sympatickou elfkou. Cestou se oprašoval a snažil se do zaprášeného obličeje vpravit něco na způsob důstojnosti. Metr od nich se zastavil, lehce uklonil a pokračoval v řeči… „jmenuji se Safaris Querestallo, toto je moje mladší sestra Erunis Querestallo, pocházíme z elfského města Thunder Bluff, slyšely jste o Thunder Bluff? Řadíme se mezi kouzelníky, ale bohužel naše vzdělání nebylo dokončeno, protože naše město se dostalo do svízelné situace, kdy na nás dvakrát po sobě zaútočili skřeti a nějak se nám nepodařilo město udržet – sice jsme těm skřetím netvorům způsobili značné ztráty, ale měli na pomoc vrrky a ještě nějaké potvory. A samozřejmě nejsme tak dokonalí válečníci jako trpaslíci. V té jeskyni, to zlo úžasné, jak jste je zabily. Máte můj obdiv. A taky jsem se chtěl zeptat, jestli plánujete nějak opustit toto město – jestli se k vám můžeme se setrou přidat…
„Safe, já s nima nechci jít, mně se nelíbí, jsou takové namyšlené.“ Pošeptala Erunis bratrovi.
„Erunis, mlč, v této divočině, kde jsme, nemáme moc šancí na přežití sami. A víš, že mám za úkol tě ochránit, takže mě budeš poslouchat, nebo až najdeme některého z našich dědů, řeknu jim to a to jistě velmi rozzlobí.“ Safaris domluvil a otočil se zpět k trpaslicím.
„Nesnáším tě.“ S těmi slovy se Erunis otočila s úmyslem odkráčet někam z jeho blízkosti, ale nějak nebylo moc kam jít. Tak aspoň zůstala otočená a sledovala dvě malé hobitky, jak oprašují své pláště a o něčem se baví.
„Eruvan, já už jsem myslela, že mě opravdu zabije ten odporný skřet!“ Pravila ta blonďatá.
„No já jsem to viděla. Vypadalo to strašně!“ Odpověděla jí soucitně tmavovlasá Eruvan.
„Jsem hrozně ráda, že jsou mrtví.“
„No to já taky, zasloužili si to.“ Řekla se zadostiučiněním v hlase Eruvan
„Hm, co budeme teď dělat?“
„No to nevím, já ani nevím, kde jsme!“
„Ahoj, já jsem Erunis. Co jste za rasu, že jste tak malé?“ Erunis se hobitky docela zamlouvaly. Ale ona u nich moc důvěry nevzbudila. Tmavovláska se vyděšeně podívala na blondýnku. Ta pohotově odpověděla:
„Já jsem Susan. Susan Lytonová . A jsem hobitka. Hobiti nejsou malí. Pouze správně vysocí.“ Susan mluvila trošičku výhružně, protože ji vždycky rozčilovalo, když někdo říkal, že je malá.
„ A ty jsi taky hobitka? A jak se jmenuješ?“ Erunis si výhružného tónu buďto nevšimla, nebo všimnout nechtěla, byla zvědavá na druhou hobitku a chtěla si popovídat.
„Já jsem Eruvan. Jo, taky hobitka.“
A mezitím, co Safaris mluvil s Ofeilou a Miremel, Erunis se seznamovala s Eruvan a Susan, se na louce objevila ještě jedna bytost. První si jí všimla Ofeila.
„Kdo jsi?“ Vykřikla směrem k blížící se hnědovlásce. Dívka šla svižným tempem, takže než stihla Ofeila domluvit, byla už v půli palouku a v ruce držela nachystaný luk se šípem.
„První řekněte vy, co tady děláte.“ Její hlas byl jasný a otázka byla položena jasně a velitelsky. Safari zauvažoval, že nemají zbraně a ta týpka má luk a vypadá, že je všechny postřílí, než řeknou švec. Vykročil k ní.
„Jmenuji se Safaris,“ a hrozně by mě zajímalo, na čí jsi straně, holka, znělo mu v hlavě, „a dostal jsem se sem z hory. Byl jsem zajatcem skřetů a musel kopat tam v těch dolech. Všechno se to ale zřítilo, skřeti tam snad pomřeli a my teď nevíme, jak se máme dostat někam do města. V divočině se nevyznáme.“ Je dobrá, napadlo ho.
„A ostatní?“
„ Taky jsme se jen taktak zachránily z dolů. A teď ty, kdo jsi a co po nás chceš?“ Ptala se Ofeila, lehce nervózní z toho, že u sebe má jen mečík jednoho ze skřetů.
„ Takže jste nepřátelé skřetů?“ pokračovala dívčina v otázkách.
„No to teda jo.“ Odpověděla tentokrát Miremel.
„Hm, no dobře,“ Můžu jim věřit, napadlo Marlen. „Já jsem Marlen, hraničářka z Torry.“
„Z Torry? To určitě znáš město Thunder Bluff! Odtamtud pocházím já a moje sestra Erunis.“ A ukázal směrem k elfce.
„A já jsem Ofeila, tohle je Miremel.“
„A ty dvě malé vzadu?“ Ptala se Marlen, které se ty dvě malé zamlouvaly ze všech nejmíň.
„To je Eruvan a Susan. A nejsou malé, jsou to hobitky!“ Bránila je Erunis. Hm, hobitky, to si na ně budu muset dát opravdu pozor. Pomyslela si Marlen.
Marlen sklonila luk, schovala šíp a společně s ostatníma, kteří se navzájem oťukávali, zapálila oheň a pomohla jim postavit jakýs přístřešek. Postupně si všichni povykládali své příběhy, jak se dostali do dolů. Ofeila s Miremel byly zajaty, v boji se skřety, elfové byli přepadeni po cestě z Thunder Bluffu do Mirimonaru za jejich dědy, jedinými příbuznými, Susan byla přepadena cestou od strýčka domů a Eruvan když cestovala do Wergoru. A Marlen se sem vydala, protože Torra byla za její nepřítomnosti vypálena a zničena divokými lidmi z hor, kteří povraždili až na dva všechny obyvatele Torry. Nakonec přišla na řadu otázka nejdůležitější. Jak se odtud dostat a kde vlastně jsou. Marlen sice měla v plánu pronásledovat divochy, jenže jejich stopu ztratila už na začátku hor a teď se jen tak potloukala kolem a doufala, že něco objeví. Ale pak, tihle lameři se v divočině moc nevyznají, jsou skoro neozbrojení a jestli zahynou, bude jasné, že je to její vina. Proto souhlasila, že je odprovodí do města.
Druhého dne vstali, sice ještě ne s úplnou důvěrou ve své společníky, ale s tím, že jsou družina a budou si pomáhat, jak jen to bude možné.